Jaroslav Chramosta – Shark Fin

Pravděpodobně jde o nejvýznamnější plastiku Stanislava Kolíbala z období šedesátých let. Pád, rozměrné dílo, které vzniklo v roce 1967, je esencí tehdejšího umělcova myšlení a tvorby, a současně prací, která přirozeně komunikuje s tehdy aktuálními světovými tendencemi ve vizuálním umění. Ne náhodou byl Kolíbal v roce vzniku Pádu zastoupen, společně s Karlem Malichem, na reprezentativní sochařské výstavě v Guggenheimově muzeu v New Yorku, nazvané Sochařství dvaceti národů.

Plastika In Utero je jednou z posledních Černého prací. Jde o v nerezové oceli provedenou šestimetrovou plastiku klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu. Každý může vnímat toto dílo po svém, nabízíme jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme? Tak jako tak, figurální tvorba se objevuje v práci Davida Černého pravidelně, vždy ovšem ozvláštněna důmyslným či vtipným nápadem.

Díla sochaře a šperkaře Pavla Opočenského jsou typická svými arteficiálními zásahy do kamenných bloků. Dochází tak k napětí mezi krásou přírodního kamene a více či méně minimalistickou a seriální intervencí. Sochař svým zásahem do bloku kamene vytváří svého druhu velký kamenný šperk, když znejisťuje hmotnost kamenného bloku. Rád svými díly rovněž vstupuje do veřejného prostoru. Je tomu tak i u díla Obelisk.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, Místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Sestavený je jak ze stavebnice a připomene science fiction filmy. Je zhotovený z kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev, brázdící zelený pažit, je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná. Původně byla žraločí ploutev umístěna na náměstí v Českých Budějovicích.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových trubek, v uměleckém procesu. Láká ho dokonalost tohoto materiálu, který vybízí k řadě sochařských kreací. Shluk trubek, umístěných na hostivařském hřišti, dokazuje správnost a účelnost této cesty. Proplétající se trubice mohou evokovat jak umělé tak přírodní situace. Můžeme je “číst” stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Po čtyřech letech od olympiády v Londýně, kde si zasportoval jeho klikující autobus, se David Černý znovu výrazně připomněl světové veřejnosti. Opět v olympijském roce a opět sportovní téma, tentokrát s ryze českým, až vlasteneckým kontextem. Emil Zátopek je naším nejslavnějším atletem, běžcem, který vedle medajlí a rekordů osvědčil také nebývalé lidské kvality.

Dvojice šťastných prasátek, provedená v bílé stylizované formě, je dílem slovenského autora Martina Sedláka. Zdánlivě banální motiv, který může leckoho překvapit, je součástí umělcovy strategie rozrušovat navyklé způsoby vnímání a experimentovat s různými materiály, motivy a formami. Určitým způsobem mohou také prasátka připomínat porcelánové skulptury z 50. či 60. let minulého století zdobící nejeden příbytek.

Na hřišti umístěná červená geometrická plastika vznikla v poslední fázi tvorby Karla Malicha. Umělec po řadě let opět potřeboval vystoupit z dvojrozměrné plochy papíru do prostoru a výsledkem jsou plastiky, ve kterých zhodnocuje své celoživotní umělecké zkušenosti. Přestože jde o abstraktní konstrukci, můžeme v ní cítit jak ozvuky lidské figury, tak jistou vznešenost krajinných útvarů.